Přípitek o půlnoci.

Pět usedlo nás do kola,

a každý pohár zved’.

Jeden se smál, a druhý lál,

třetí se rval, a čtvrtý vstal,

byl jako mrtvola,

byl k smrti bled.

Leč já byl král,

neb já se smál

a já se rval a já jsem lál

a hrdě stál –

jen krčit jsem se nedoved’!

Všem jsem se smál

a všem jsem lál

a pak se s nimi rval –

a všechny jsem je miloval!

Neb toho, jenž se smál a smál,

jsem rád měl pro ten smích.

Ten, jenž mi lál, ten za to stál,

bych na něj vstal a s nim se rval,

a ten, jenž ztich’ – ó ten se bál,

a jak jen ztich’,

já chlapa litoval!

A tak jsme vstali do kola

a cítili své mládí,

mok pili jsme, jenž plápolá,

a měli jsme se rádi.

Teď jiní sedli ke stolu

a „Bratře!“ říkají mi.

Jeden je škrob a druhý pop,

třetí je rob a čtvrtý snop –

fuj, cítím hrob

a vidím mrtvolu,

jež také přišla s nimi!

Hoj, tys tu zbyla jediná

z těch našich mladých pitek!

A na tváři ti zhasíná

i tvého strachu zbytek!

Ten, jenž se smál,

už dávno scvrk’,

a ten, jenž lál,

má tlustý krk,

ten, jenž se rval,

teď moudře mrk’ –

a já tu sedím sám a sám;

je pusto do kola,

a z myšlének, jež v duši mám,

se dívá mrtvola!