PŘÍPITEK VE SLOHU Z XVIII. STOLETÍ.

Ta smavá Jitra v bílých košilkách,

jež zlatým prstem spánek s očí plaší,

svět obalují v bleskotavý prach

a fialek dech sypou v duši naši –

ta Poledne, jež přijdou s růžemi

v své bílé ruce, vinou je kol hlavy,

co zatím v šíř i dáli na zemi

svit slunce leží nádherný a plavý –

ty Večery, ty štíhlé, diskretní,

jimž vkládáme v klín hlavu unavenou,

co zatím kolem píseň cikád zní

a louky dýší vůní roztouženou –

ty Noci tiché, které černý zrak

a v něm hvězd plno bezbolestných mají,

kol čel a duší našich bledý mák

svou dobrotivou rukou oplítají –

já v otroctví jal, já je pevně spjal

řetězem, vyšlým z žhavé výhně přání,

a k službě Vaší posýlám je dál

před smutné, tmavé Vaše oči, paní.

A na cestu jsem svítil za nimi

červenou krví révy spravedlivé,

a provází je kroky tichými

mé Přátelství v své oddanosti tklivé...