Přípitek.

Nad hlavou laškuje v chmelovém loubí

nebeský lazur se slunce zlatem,

duch křídla rozpíná, Muse se snoubí,

ňadra se vlní v nadšení svatém;

mělnických hroznů krev v číši mé hoří,

český kraj jarost kolem mne dýše:

unášen v houpavém pocitův moři

zpěv – orel – letí ze srdce skrýše!

Buď první zdrávo, jasné světlo hlavy,

by zdárný jeho s temností byl boj,

buď zdráv ten boj, by zasvítil den pravý

a stržen s lidstva mlhy byl závoj;

v něm ovšem mile, v pohodlí se dříme,

však dřímotu my více netrpíme:

my chceme život, živé činův proudy,

ornici kyprou a ne mrtvé hroudy!

Buď druhé zdrávo: pravé, rázné chtění,

jež více chce než sladký blahobyt,

v němž jako luna čistém ve prameni

se shlíží lepší budoucnosti svit;

jen z vůle pravé řine k činům síla,

jen z vůle rázné velká rostou díla,

bez vůle člověk míč jest jen pro děti,

neumí jednat, neumí trpěti.

Buď třetí zdrávo srdce s pravým citem,

jež miluje, co stojí za lásku,

jež oasou jest v žití kamenitém

a v pravý čas dá krev svou na sázku;

kdy v slunci citův mysl k činu vzletí,

tuť duše peruť sladká naděj světí,

a naděj rodí pevnou v konec víru –

a muž k konání pravou našel míru.

Zdar tobě buď též, dítě vesny věčné,

jež skály drtíš, svaté nadšení,

po kterémž duše bídákův netečné,

tmou zaslepené, mecí kamení;

co palba z děl, co králův jsou řetězy,

kdy v duši zdravý nadšení kel vězí?

Ať zmaří těla zlé soběctví vztěky,

nadšení padlých příští vzedme věky!

Buď zdráva duchem naše mládež jará,

to lepé kvítí v české lučině,

nechť o věc vážnou, o příští se stará

lnouc pevnou láskou k chudé otčině;

nechť ví, že k práci přibyt musí síly

a za námi jde k společnému cíli:

my základ dali, ona staviž hrady,

abychom s klidem vešli v hrobův řady!

Jest život krátký! – Nuže na památku

všem mužům českým prázdním číši svou...

co tupolebý svět měl za pohádku,

to skutečností teď už pravdivou:

jich prací tělem stalo se jest slovo –

nuž směle k předu, by, co nehotovo

již uzrálo a zdravé plody neslo:

buď přítomna i budoucnosti heslo!