Připoj se!

Větru závěj libý

od horek se nese,

bříza vlasy tříbí,

javor vzhůru pne se,

i ta sosna tiše

temnou hlavou kníše

na toho hřivňáka,

sivku sivušáka,

letnoucího s výše.

Níž, v kyprém úbočí

zlatá kráska vzrůstá,

zperlené má oči,

vůněplná ústa,

líbezně do kola

na ptáčíka volá:

Pipi, ptáčík, pipi!

pojďže, slzky vypí,

abych ráda bola!

A ptačátko hodné

rosné perly vsáká

jako samorodné

toho Tokajáka.

Kráska tíže prosta

od radosti vzrostá,

pěkně se obléká –

vždyť na jaro čeká

útulného hosta.

A jaro nelení;

už skáče na luhu

do zory zjevení

u vil bělokruhu;

objímá jich bočky,

hopkuje v zátočky,

nožkou svojí bosou,

a zvonečky s rosou

jsou jich vinné ročky.

Hojže, čilo v strání,

veselé to bryky!...

z klinčoku k zdrávkání

mají pohaříky;

nálistničky, rožky

pro ty bílé božky

v dlaňky měsíc klade,

a co sebou vláde,

v tanci plete nožky.

„No, ty!“ drozd dí s hora,

„pročže mlčíš v jaru?

Jdi, urob z javora

s dirkami fujaru,

pustiž se do hraní

v tónů přebírání;

či chceš méně býti

než ten národ kvítí

a my ptáci v stráni?“