Připozdívá se...

Je ticho... Stlumený jen šum se v celu vlívá,

jak jezu bílý vztek, když hučí v dálce kdesi...

to deštík večerní se chvěním stromů splývá

a drobné krůpěje své na sklo okna věsí.

Je ticho... poslouchám, jak smutek ke mně vane.

Po stěnách přitmělá se vrstva stínů chvěje,

a v záři nažloutlé, na stropě mříže tane

bizarrně táhlý stín... klid soumraku se leje...

Ve vzmachu posledním svých křídel bzučí moucha...

zas ticho, ustál déšť, jen stromy ještě šustí,

v nádržce okapu to monotonně šplouchá,

a šedý průvod snů mi do duše mé ústí...

Na polštář tisknu se a víčka svírám zpola:

do mlžin uniká mi plachta slední dumy,

cos vidím bez kontúr... Ten hlas? – To hlídka volá. –

Zas ticho... v hlavě jen mi šumí, šumí, šumí – –