Přípřežník.

Vrch stoupal, blatná byla zem,

vůz jako věž;

„Eh, hloupý kus, že nedbal jsem

dřív na přípřež!“

„Hej,“ bije koně, „k čemu as

vás krmím tak?“

a bije koně zas a zas,

vše darmo však.

Nech v lišně tlačí silná dlaň

i vzdorná plec,

nech opírá se v koles braň,

vůz stojí přec.

I bije koně tam i sem,

ti v temnou noc

jen smutným řehcí řehotem,

snad o pomoc!

Tu vedle vozky jakýs muž:

„Nech koně, dosť!

Já napřed, v zadu ty se tuž!“

Táh’ – vůz byl prost.

Vůz rychle na vrch vyvezen.

Tu prvý: „Slyš,

ať zvířat těch mi žádný den

už nemoříš!

Ne tobě, koňům, jak chtěl bůh,

jen na pomoc

vzal na se tělo bludný duch

na dnešní noc.

To trestem mým za častý hřích,

že jak ty dnes,

jsem živitelů týral svých,

to dobře věz.

A znovu učiníš-li tak,

vstříc kletbě hleď,

že třeba v hrobě budeš pak,

co já jsem teď. –

Ach, blouditi mi ještě věk!...“

a zmizel již. –

Kde vozka slyše srdcem změk’,

je nyní kříž.