PŘÍRODA A DUCH

Hle, léto kolem už je v odkvétání

a žhavé barvy jeho vybledly,

povadlé květy vítr stezkou shání

a pošlapané kdesi v koutě tlí.

I sady vůkol zvolna zesmutněly,

jak cítily by příchod jeseně,

a listy žloutnou, jak by šedivěly,

než spadnou jak vlas s hlavy temene.

Co duch je věčně mlád a věčně jarý

a času se ho nedotýká spád,

neb stejně projde jeseňmi jak jary,

vždy hotov kvést, však nikdy uvadat.

Tam jeseň nikdy nestřídá se s létem

a duch tvůj mlád je vždy a bez vrásek;

svět jeho rozdílným jest pro něj světem,

je plný tajemství a otázek.

Ať chátrá tělo zde si řádem světa,

ať spadá plášť jak Eliášův v sléz,

za tebou tmí se země siluetta,

před tebou v květu ráj však, věčné dnes!