PŘÍRODA A ŽIVOT.

Na venek vyjel jsem v jarní si den

osvěžit duši i tělo.

Fialek vůní vše dýchalo jen,

skřivánčí písní to znělo.

Do lučin, lesů i zoraných brázd

jak by se sklánělo nebe.

Vidím už s žehnáním blaha tě klást

na stoly po žních, ó chlebe! –

Po jaru nadějích jel jsem tam zas,

po práci léta a shonu,

z očí ať úrody zachytím jas,

v záři jich žehnání stonu.

Pro dojmy útěchy jel jsem tam rád –

po sklizni podzim je k pláči:

Co mu hrom nepotlouk’, zemi šel dát –

člověk jen seje a vláčí.