Příroda člověku. (I.)

Máš celkem pravdu, dumný červe malý,

jenž k hvězdám, moře k dnu svou vzpínáš vlohu,

jen sobě hraju – kdož ví, zdali Bohu,

jen pro mne aktů valný řad se valí.

Čím hruď tvá dme se, čím se oko kalí,

mně lhostejno, do všech čtyř světa rohů

hřmí velký hlas můj, v kostí vašich stohu

můj život klíčí velký, neustálý!

Jak lornětem své pýchy patříš na mne,

mně jedno, před tebou jsem věky byla,

a budu dál přes tvoje zdání klamné.

Jsem všecko ve všem, popud, tvar a síla,

a mření, porod, v tísni přenáramné

z dum tvůrčích torso největší jsem zbyla.