Příroda člověku. (II.)

Ó kdybys to chtěl aspoň pochopiti,

že má jsi část, kus bytosti mé pouze,

pak přestal bys v své marné lkáti touze

a bratra zřel bys ve zvěři a kvítí.

Však ctižádost a pýcha, chtít se zříti

víc nežli hvězda v nebi, křemen v strouze,

je celá propast velké tvojí nouze;

ó znej se, pak se nebudeš bát mříti!

A s díkem vezmi, oč jsi jiných větší,

že znáš svůj bol a trud a nedostatek,

že můžeš cítit, vyslovit jej řečí.

V sled velký klín můj vše tvé tísně zléčí,

a v hymnu splyne vřava vše i zmatek,

čím klne mi kdo a čím dobrořečí.