PŘÍRODA MATKA.

V tušených zázracích mlžin a v zářících konstelacích,

v tajemství světla a ohně i zvěře i ukrytých sil,

ve hroznech vína i pšenice, ve spleti nervů i žil,

v mystickém písmu lišejníků a kamenů znacích,

v motýlů křídlech ve květů sídlech, v molu i můrce,

v životě tůní i hvozdů všude zřím tvého Tvůrce!

Všude je život a všude je rozklad a umírání,

vzkříšení nové a pupenů, kalichů rozvírání.

Ve všem, co vidím a chápu, je ukrytý Neviditelný,

ve smrti všeho a zániku, v pučení Nesmrtelný.

Přírodo Matko, vznešená odvěkou silou svou tvůrčí,

hle! tvůj jsem syn, i ve mně to hoří a raší a zurčí,

vévodím živlům a vidění duše mé v žáru

uměním nabývá tvaru.

Miluji slunce! zajásám ráno, když velebně z lesů se zvedá,

v paprscích jeho se hřeju a pražím, jak zrozený znova,

symbole světla, symbole života, požehnání,

koupá se v tobě, okřívá duše básníkova!

Miluji skály, ta města tajemná mého kraje.

Andělů ruce duchové stavěly na počátku

bludiště vaše, podmračné hrady v útesů zmatku,

v oblaků přílivech na štítu skal tam boroví vlaje.

Miluji lesy, borovic hořící stožárné kmeny,

bělostné břízy, halené závojem průsvitné pleny,

s korunou plynnou, pletenou ve prameny.

Miluji houby milostnou děcka i muže vášní,

prašivek kouzla i pokoru zneuznanou,

neznámou říši barev a tvarů nezbádanou,

chudiny pokrm i zvěře, kde krčí se vrahové strašní.

Miluji květy a trávy a nade vše staleté stromy,

titány Flory, bratrstva cedrů, mrskané blesky a hromy,

mudrce věků, vichorů nepřátele,

hmyzů a ptáků i člověka přátele, hostitele.

Z daleka moře mě po větrech každý den zdraví,

oblaky, děti své, posílá, oděné pěnami vln,

blankytem Madonny bělostné plachty své plaví,

vítám je denně, jásavě, radosti pln.

Miluji hvězdy. V přírody chrámu věčná ta světla

tajemně mluví o Všudypřítomném,

ztrácím se, znikám v prostoru ohromném,

v mdlobách je tělo a duše do věčna svobodná vzlétla.

Co tu je všude práce a síly a mízy a vření,

tajemství hmoty, proměny, rozvoje, pláče a pění,

jednoho Ducha ve všem tom životě projevení!

Přírodo Matko! svobodě učíš zjařmenou duši.

Vydechnou plíce, zablesknou oči, zvlní se ústa,

rostou mi křídla, srdce mi divoce buší,

rodí se píseň a na ňadrech tvých si výskne a vzrůstá.

Pryč všecka tího, smutku a stesku, bolesti všecka!

Nenávist lidská tam daleko za mnou dusí,

bolest má lekla se, Příroda zhojit ji musí,

k Matce se tulím, ta pofouká, zaváže ránu děcka.

Závodím s větry, se zvěří všude bratrem se cítím,

pohladím kámen, rty smočím vodou, těším se s kvítím.

A již má duše volna a zdráva na dně se plní,

myšlenek moře se klokotem tvůrčím vlní,

perutě duše průsvitné ku hvězdám rostou,

cítím v ráz sílu a s písničkou skřivana prostou

nesu se vysoko vzhůru

do azuru.