Příroda neklamaná.

Jar sotva třicet zlíbalo tvé čelo,

jež bídou zamlženo,

ty chudá z lidu ženo,

a co již květů z tebe vypučelo.

Cestou jsem tě potkal; – šla jsi do továrny

muži oběd nesouc prostý o poledni;

v lokti děcko mělas drobné bledolící,

chlapec vedle cupal s kaštanovou kšticí

pevně se tě drže sukně kartounové,

děvčátka dvě malá

v předu povídala,

v bohatém zas lůně rostlo dítě nové...

O ty matko plodná, matko požehnaná!

Viď, muž přijde z práce, když už noční stíny

nade městem leží; – znaven, v klidu době

na tvých ňadrech ssaje posílení sobě,

aby zase z rána

mohl do té věčné dřiny.

A tak z tebe v lásky znoji

tryská život dvojí...

Vidíš, matko silná! – život tvůj se žití

otevírá často... rodičko ty skvělá!

A já jsem si vzpomněl:

jak se tolik domů nádherami třpytí,

že bys v prvním dojmu snadno záviděla;

všude plno krásy, všude plno zlata,

řada služek, sluhů, jídla přebohatá,

sbírky obrazů a cizích krajů kvítí,

hudba nadšená se v dlouhých síních třese,

řeči, hladké sklony, návštěvy proud zve se,

lidé, nábytek a stěny, v kleci jaté ptáče –

všechno v podiv nítí,

ale dítě narozené na kolébce nezapláče...

Jedni o krásu se chvějí,

druzí volně hýřit chtějí,

třetím klid zní nejskvěleji –

jiní v mládí utratili v hýřném plese,

co teď mohlo žíti...