PŘÍRODA.

HUDBOU hrály ukryté prameny a den můj k ní zpíval svou píseň

na březích melancholických.

Smutek dávného žití, z něhož jsem vyšel, dechl mi z vůní,

a z hovoru stromů a z těžkého zvonění hmyzu nad vodami,

a celá staletí ležela mezi mou rukou, jež trhala květy, a jimi,

mezi svým zrakem a tajemným světem,

jenž tisíci tázavých pohledů v duši mou němý se díval.

Oblaky setměly západní slunce. A duše má ptala se větrů:

Jsou to oblaky přicházející nebo odcházející?

Odmlčely se větry, v poslušná zrcadla se zhladily vody,

a hvězdy, jak ohně hasnoucí v studených vlnách svítících moří,

vřely a šuměly nade mnou, neviditelné:

Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla,

ještě většího, většího světla.