PŘÍRODĚ.

Ty často maskou květu, vzruchu, štěstí

jen halíš smrť a prach a zříceniny.

Proč svit a jiskry loudíš v tmu a stíny?

Zda sama víš, kam tato hra má vésti?

Že z hrobu lákáš pestrobarvé kvítí,

mně, synu prachu, malou útěchou.

Zda matkou jsi anebo macechou?

Mám za pravdu mít zhoubu nebo žití?

Jest na člověku bráti z ruky tvojí

buď zdar či zmar, a je v té volbě slepý?

Zda dovedeš nás jednou k pravdy zdroji,

či pouze s námi mumraj velkolepý

zapřádáš nevědoma cíle sama?

Jsi jevištěm či sama hraješ drama,

v němž člověk v posled musí podlehnouti?

Rci, zdeptáš lidstvo jako shnilé proutí,

či v ňadra svá mu patřit nechajíc

mu v konec boha známou zjevíš líc?

Mé sny se pralesem tvé krásy derou

vždy s nadšením, však má to vina není,

že vidím ostny dřív než květy tvoje,

že na tvá díla patřím s nedůvěrou

a v moři změny, které kol se pění,

zřím dlouhé jen a bezúspěšné boje.