PŘÍRODOU

Dřív rozkoší chvěl se pole lán

a něhou svítila kopretin běl;

tak přírodou šels, jak světa pán.

Dnes vítr ti podzim připomněl

a na lukách květů zbyla jen hrst,

jediný plod není nerozdán

a stlíváním voní země prst,

v níž pohřbeno je, co rád jsi měl.

A smutek ti lítá nad hlavou

jak předivo bílých pavučin;

tulákem jsi, jenž s únavou

naposled vchází do lučin,

kde odumírá celý lán

jak srdce tvé i vlasů běl

a kde list větrem oderván

ti zánik teskně připomněl.

Ty dál však jdeš jak světa pán

přírodou v kráse smuteční

a pohled tvůj a úsměv tvůj

je jako paprsk sluneční.