Přírody romantika.

O jak vysostná přírody zatmělé

Jest romantika! obraznost pochopí

Ji pouze velkých věštců; ta zná

Hyeroglify jen její čísti.

Lid v nich jen čmáry spatřuje, jej jenom

Přítomnost baví: tenť žije v okusu

Od dneška k zejtřku, tratí tak cit

Ke zpytu, k vysosti, k skvělým činům.

Poslouchá chladně dějepis, minulost

Jest mu v něm kostrou; výjevy uprchlé

Vykládat nezná; zakryta mu

Opona tajnosti pozůstává.

Vy božští věštci: Dante a Miltone,

Proslulý Tasso, Kamoense, Klopstoku!

Zřeli jste v tajno světoplozí

Veliké bytnosti působení.

Přemnohé slouží dějiny k spasnému

Ponaučení; těch jste se chopili

Jevíce výklad, živost pravdy;

Lidstvo jste vedli tak k kráse, k výši.

Již úkaz váš jest v přírodě vzdělané

Sám romantikou: v životě zbouřeném

Vás vedly nepřízní a láskou

K takové skvělosti vyšší touhy.