Přirovnání. (I.)

Jeť srdce naše jako velká lýra:

kam dotkneš se jí, tam se rozezvučí

a s jedním tonem akkord jiných pučí,

ten slastí zniká, onen bolem zmírá.

Je jako věčná hudba Všehomíra:

když nezní vánkem, děsnou bouří hučí,

když neplá srdce ženy ve náručí,

lká, sténá, hyne v ostrém drápu štíra.

Je třeba umělce, by hrál jím lehce

a Tartiniho kouzlil sonettiny –

jinému vříská, kvičí, řve a řehce.

A každý můž’ mu hlednout ve hlubiny –

umí, kdo chtěl by, neumí, kdo nechce.

Na jedné struně hrával Paganini!