Přirovnání. (II.)

Noha moje šinula se

opuštěným, temným lesem,

spěla mechem, spěla listím,

spěla odkvetlým již vřesem –

aj, tu v pozapadlé chvoji

smutná skála v starém kroji

jako eremita stojí,

kyne ostrým tesem.

Nikde kvítku, nikde tvora,

všude černý, ostrý kámen

po staletí odsouzený

do objetí věčna ramen.

Ale slyš! Ta hudba snivá!

Slyšíš ji, jak skála zpívá

ve svém ňádru, odkudž splývá

jasné vody pramen?

O, mé srdce! Tys ten granit!

Jak to mnohý sotva tuší,

že tvá schránka mlčenlivá

rychlým tempem často buší;

v citech, které láska vysní,

v slastech, kde se bol vždy tísní,

jak to sténá smutnou písní,

srdce, v tvojí duši!