Přísaha na poli Martově.

V zem až zaslíbenou vejdeme, ó bratři,

zaslíbenou, danou světa řádem věčným,

vykoupenou láskou, věrností a vírou,

očištěni ohněm bědy nekonečným,

na hrobech svých mrtvých zasadíme růže,

osuší se slzy, hrudi hrdě vzepnou,

naše staré písně zahlaholí krajem –

na pochod se řady milionů sepnou.

Půjdeme pak všichni na Martovo pole,

seřadí se všichni zlatým pod praporem,

který bude vztýčen v prostřed nad oltářem,

obklopený věštců v bílých řízách sborem.

Na své svaté půdě, pod svým vlastním nebem

miliony rukou k přísaze se zvednou,

k nejsvětější ze všech, co jich znělo světem,

k přísaze se zvednou, všecky duší jednou:

Přísaháme slavně při svých svatých mrtvých,

přísaháme slavně při svých dětech drahých

válku věčnou křivdě, útisku a bídě,

nesmí být již u nás hladových ni nahých!

Válku tvrdým srdcím, ďáblu sobeckosti!

Velké světlo vzejde po zločinné noci:

včerejší své hříchy vykoupíme láskou,

bratrství nám vládni měkkou svojí mocí!

Nekonečnou něhu slibujeme děcku,

aby v slunci kvetlo štěstí jeho hravé;

těm, kdož ve cti živše, šedou hlavu kloní,

synové v dík dáme stáří usměvavé.

Lid buď lidu pánem, vůdcem, soudcem, knězem!

Svobody znak zlatý jako okřín Graalu

uložíme ve chrám, který zasvěcujem’

nejvyššímu pojmu, Božství Ideálu.

A tak přísaháme před nebem i zemí,

za sebe i děti, v životě i smrti –

kdyby jednou národ přísahu tu zradil,

nechť ho věčná kletba v otroctví zpět zdrtí...