PŘÍSAHA NÁRODA

Když tisíc rukou vzkynulo

a tisíc srdcí v sále se chvělo,

zpřítomnilo se minulo,

cos neslýchaného se dělo.

Pod jasnou stojím oblohou,

a bájná hora tyčí se k výši:

Čech s čeledí svou přemnohou

od bohů bere vlast, svou říši:

„Ój, vítej země svatá, kveť

nám zaslíbená úradou bohů,

roď dary lásky, mléko, streď,

oplývej zlatem klasných stohů!

Na věky věků nám se skvěj

nejsladší krásou pod rádlem práce

a úrodou se zelenej,

dej život, stel i hroby sladce!

Nám souzená ty jediná,

ať jakékoli střetnou se děje

a jakákoli sudby hodina,

krev naše tvá jest do krůpěje.“–

Viděl jsem s hory kolkolem,

jak širé moře vlní se, míhá,

jak zachvívá se hlaholem,

milion rukou jak se zdvíhá.

Milion přísah k nebi zní,

ó, slavná chvíle, osudně skvělá,

silná jak smrt v děj příštích dní,

neb vlast to přisahala celá.

Milion zraků radosti

slzami hoří, rodina duší

v bratrské zpívá věrnosti

a zítřek volnosti své tuší.

Tři sta let ždálo chvíli tu,

jež růže sází a mříže láme,

skřivánků plno v blankytu.

Zde zůstaneme, přisaháme!