Přísaha.

Odkud ruch a lomoz taký

u Českého Brodu?

bouře-li to, čili mraky

snášející vodu?

havranů-li krákoravých

nebo kavek hejna?

Věru ne, leč voje jsou to

Ptáčkovy z Pirkštejna.

Shlukli se to v zlaté zoři

podél kyprých strání,

ubožákům na příkoří

slavní čeští páni;

stále jejich tlum se množí,

k Lipanům se bere,

u cesty jim bujné hloží

s plášťů zlato dere,

Vedle Ptáčka pyšnou hlavu

vznáší Menhard z Hradce;

lépe, kdybys než v tom davu

vězel na oprátce;

lépe, kdybys kryl se, pane,

než abys jel v pole,

v nejtemnější zasypané

Kutnohorské štole! –

Jede Menhard, hladě bradu,

jako pyšný vládce,

vedle z krve Poděbradů

Jiří švarný mládce,

vrať se, vrať se, můj junáku,

to pro tebe není,

spěcháš v tlumu dravých ptáků

k práva ubíjení!

Ej kdože těm pánům velí,

kdože vede sbory?

kdož by vedl? Bořek smělý

z Kunětické hory;

ondy býval právu v čele,

Orebitů hlavou,

ale dnes se změnil cele

v šelmu zlou a dravou.

Koho tlum těch supů sklove?

kam pak asi letí?

bujní jejich komoňové

šlapou kypré setí;

setí v poli, kvítí v luhu,

zdrojů vody kalí,

a ty chýše chudých druhů

v prachu mračna halí.

Táhnou jako dravci stepí,

různé pánů roje,

s meči na sedlákův cepy,

na bratrské voje;

kvapí na záhubu rodu

chrabrých bohatýrů,

na statečnost, na svobodu,

na právo a víru.

Menhard meč má kolem boků,

ale hada v lebce;

lest se skrývá v kosém oku

hejtmana Krchlebce;

jejich jízda mračno výrů

v ocelové zbroji

v řady cepů, kos a kýrů

na útok se strojí.

Opatrně, bratří zlatí,

panská jízda klame,

nehněte se, ať si katí

o vás meče zláme;

tu i tamo pevně všude

stůjte jako skály,

běda, ona stát-li bude,

kde jste vy dřív stáli.

Odražen je nával prvý

dobře, statní bratři,

zaliti jsou jezdci krví,

každý z vás byl za tři;

dosti, jen jich nestíhejte,

dbejte vůdcův rady,

raděj bosců lépe dbejte –

pozdě! – O té zrady!

Krchlebec, ten lestný škůdce,

zpět se na vás valí;

viz, Prokope Velký, vůdce,

viz, Prokope Malý!

Panská jízda české hlavy

kopyty již drtí,

vám i lidu není slávy

než v hrdinské smrti! –

Den přeběhl rudým polem,

druhý krví běží,

Táboritů Lipan kolem

třicet tisíc leží;

ženy, děti v cestě vozné

mrtvy; mužů není!

Pane Bořku, smutné, hrozné

tvé jest vítězení!

Smutné, hrozné, neveselé,

až se srdce třese,

všecka tráva, pole celé,

rudé slzy nese;

země vůkol bez potěchy

naříká a kvílí

nad vražděním Čechův Čechy,

nad záhubou síly. –

Nad lipanských chyšek krovy

hvězd, jako včel v roji,

u mrtvoly Prokopovy

štíhlý junák stojí;

ponořena v dumách zcela

níž se hlava shýbá,

ret mohutnou klenbu čela

Prokopova líbá.

Líbá sivou skráň i bradu

velikého spáče;

zkvetlá větev Poděbradů

u Prokopa pláče;

plné tepny mocně tlukou,

oko plane v šeře,

Jiřík útlou svojí rukou

Prokopovu béře:

„Hrdino můj, orle sirý,

zřím tě ponejprve,

dopil’s kalich české víry,

kalich české krve;

viděl jsem tě zjevem vzdoru

s mečem v ruce státi,

chci od dneška po tvém vzoru

vlasti život dáti.

Přísahu své duše kladu

v kněžskou ruku tvoji,

s lidem chci tvém po příkladu

v míru žít, mřít v boji;

neopustím tvého davu

nikdy, to měj vzkazem!

a zas rusou svoji hlavu

s pláčem kloní na zem.

Sevřel mrtvý mládce ruku,

snad že k odpuštění;

prchá noc, a v ptactva zvuku

červánkem se dení;

na zrubaných bratrů rovy

slávy slunce svítá

a kol hlavy Jiříkovy

zlatý vínek splítá.