Přišel jsem k chudým

Ježíši Kriste, člověče – bože,

tuhle jsem četl, že prý jsi řekl:

Přišel jsem k chudým.

V noci jsem četl, ráno jsem vyšel,

do mlhy vyšel, do sněhu vyšel,

u mostu děda hrál, zmrzlý jak smrček,

na harmoniku.

Ztvrdlé měl prsty, zateklé klouby,

praménky ledu v šedavém vousu,

králičí oči, králičí oči

nad harmonikou.

Harmonika je nástrojem chudých,

nástrojem chudých, pokorných srdcí,

maličkých lidí, přízemních plesů –

ty to přec víš!

Ale ta jeho, Ježíši Kriste,

ta byla nějak nastuzená:

Kašlala, řvala, chvilku se smála,

vrněla, plila, škytala, vyla;

ta byla strašně nastuzená.

Ležela asi celou noc chladnou,

(celá noc – to je malinká věčnost)

na chladném loži; oni jí asi

nezatopili.

Nepolitoval, nelitoval jsem

člověka, k tomu přece jsi přišel,

člověk je přece rozumný tvor;

chtěl bych však vědět, Ježíši Kriste,

jenž přišels k chudým tohoto světa,

zda-li jsi přišel, když už to slíbils,

taky k té jeho harmonice?

Ne-li, tož prosím: vezmi ji k sobě,

pojmi ji taky do svého srdce –

do ráje dej ji, do tepla vem ji,

dej na ni zahrát měkkými prsty:

„Přišel jsem k chudým tohoto světa

a také k jejich harmonice.“