Příšerný koráb.

V daleku mizí plachetní lodi –

ticho na břehu, kde pláče Lítost.

A dole tříští moře své vlny.

Zamyšlen stojím na strmé skále.

Ty lodi, které vyjely z jitra,

zdobeny množstvím barevných vlajek,

v jásotu davů kynoucích šátky –

všechny už skoro zhynuly v moři.

Teď slunce zvolna umírá v krvi

a klade hlavu v podušky šera,

chladíc své rány ve vlnách moře,

na které kladou skály své stíny.

Tam v mlžné dáli v modravém přítmí

zvedá se hrozný, nehybný přízrak,

příšerný koráb s červenou lampou,

strašící věčně v temnotách noci.