Přišla...

Slyšelas, duše má, její krok zloudaný zdola,

z příkopů našeho Kastelu, pečlivě uzamčeného?

Chvilkami volala do našich zavřených okenic: hola!!...

Byla tak tichá noc venku – po chodbách Kastelu mrtvo,

jen srdce tak bázlivě v komnatě poslední v modlitbách bilo

jak rodinný vězeň, když v podzemí otcovských hradů

vyhublým prstem svým chvilkami bojácně

zaklepá do zdí...

Byla tak tichá noc měsíčná venku, kdy měla nastati krise,

a měla poprvé přijíti ona, již dávno Tušená,

Obávaná,

pozdě;

až k ránu...

A přišla.

Neslyšným, loudavým krokem v truchlivé Samaří naše

ode všech živoucích dávno již opuštěné...

Slyšelas, duše má, její krok zloudaný zdola,

z příkopu našeho Kastelu, pečlivě uzamčeného?

Chvilkami volala do našich zavřených okenic; hola!!...

Přijíti musila,

má-li mnou skončiti staleté království naše,

mnou,

v něhož se vdědily veškeré slabosti našeho rodu impotentního

(ač mladý můj život jich nemůže vinnen být Svatokrádeží

a nemůže za všecku zhýřilost uproklínaných).

Jsem pouze poslední chorobný výhonek bez vůle

předem již daný,

umdlený odlesk v tmách pyšného praporce

truchlivým sluncem dávno již vybarveného,

s nejvyšší věže jenž kdysi vlál poddaným

v purpurech, zlatech a modřích

slávu a věhlas

mých předků...

Ti všichni již odešli...

V noci jen bloudí po stichlých chodbách a visutých mostech

jich přísahy, jež nikdy nevyplnili,

jich hříchy, jež nebyly oslyšeny,

plaché jich pohledy vyhaslé bez zpokojení,

a klatby, v nichž dosud se chvěje posvátné rozhorčení

vznesené v extasi hymny na hlavy odbojných,

v nádherných ceremoniellech církevních sněmů,

latinou přisluhujícím biskupem italsky vyslovovanou...

Matky mých zženštilých cností!

Otci mých dědičných hříchů!

Spěte jen klidně:

tiše a bez svědků,

bez cizí soustrasti, pyšní,

skončí mnou smutná tragoedie našeho rodu –

a zahanbující.

– – – všecko již jasní se znenáhla,

neznámá svitání bílá,

jež kdysi stopila beztaktně nádherné zahrady i vašich mozků,

vstávají, velebně rostouce v potopu zvolna.

Bělounké, nezvěstné mlhy neproniknutelné

plní mou hlavu usláblou strachem –

představy zlekaně bloudí již nesřetězeny,

s rukama bojácně vytrčenýma,

v zmateném šepotu utíkajících slepců,

jež nechala pomocná ruka v kritické chvíli

na prostřed cesty, by sama ve strachu prchla...

A mlhou se plíží již veliký stín a zasmušilý,

tím loudavým, lhostejným krokem,

jak po cestách předků mých kráčel...

Otcové hříchů mých!

Matky mých ctností!

Slyšíte její krok zloudaný zdola? – – –

z příkopů Kastelu chvilkami volá

do našich zavřených okenic! hola!...

Příteli! Otevřte!! Hola!!! – – –