Přišla ke mně za noci...

Přišla ke mně za noci,

v zahradě jsme stáli,

po dědinách kohouti

hlásně kokrhali,

na obloze svítila

nebes jasná světla,

ona jako slunce však

na srdci mi kvetla.

Kvetla vděkem ohnivým,

blažená a smavá,

vroucně šíj' mi ovila,

úponka ta tmavá,

a když hlavu tiskla mi

k prsům v blahém chvění,

šeptala: „Ach, proč ta noc

na tři roky není!“

Na tři roky málo jest,

neměl bych než hoře,

dřív, než bych tě zulíbal,

vzplanula by zoře;

kdybych se měl prolíbat

vnad tvých všemi vděky,

musila by trvat noc,

Ilo má, tři věky!