Přišla kosa na kámen.

Kráčí sedlák se svým synem,

kráčí na trh k Jičínu.

Syn s hrabětem v Němcích jezdil,

mnohou viděl krajinu.

A tak nyní vypravuje,

co za vzácnost má kde svět,

jaká města, jaké lidi, –

a lže při tom, jak by smeť.

Po návsi jde hajný se psem.

„Já řku, Jirko,“ táta dí,

„to je hafan jako čtyři,

to hned člověk nevidí.“

„„Hm, to když jsme – Jirka na to, –

jeli s pánem z Forbacha,

ležel tam pes, na mou věru,

nad našeho valacha!““

„Dívná to věc, – tatík praví –

já však se jí nedivím:

vždyť i v naší krajině zde

o podivné věci vím.

V půl hodině přijdem k mostu,

na kterémž, kdo v ten den lhal,

zvrtne se na jednom prkně,

by se v řece vykoupal.“

A zas kráčí oba dále;

milému však Jirkovi

nechce ten most a to prkno

srovnati se do hlavy.

„Inu, – počne po chvíli zas –

stran toho psa, to bych lhal:

jako valach nebyl sice,

volu však se vyrovnal.“

A zas kráčí oba dále,

Jirka je však loudavý:

most a prkno nechtějí mu

pořád ještě do hlavy.

„Jako vůl jsem pravil, otče? –

po chvíli se Jirka ptá; –

„myslím, že byl jen jak tele,

alespoň se mi tak zdá.“

A zas kráčí oba dále,

nyní přímo k mostu jdou,

tu však Jirka tátu tahá

za kazajku šosatou:

„A vy, tatíku, jste věřil,

co jsem pravil na návsi?

Já Vám povím, onen pes byl

zrovna jako jiní psi.“