PŘÍSLIB ZEMĚ

Předehra bouře větvemi sténá,

prudké jsou jejich dotyky,

nejvíc se chvěje v pospase větru

bázlivé listí osiky.

Nablízku země chvění se ztrácí,

jisto je v jejím náručí,

traviny, květy lehají na ni,

ona i větru poručí,

aby se ztišil v podrostu jejím,

až nad ním vzlétne jako pták,

aby jak chůva kolébal stébla

a stromy jako severák.

Z letících mraků vláha se spouští,

krůpěje zemi pečetí,

tisíce životů vzkříšeno jimi

zvěstuje krásy početí.

Na prsou země dech její cítím,

statečné slyším srdce bít,

za tisíc životů promarněných

tisíci nových bude žít!