Přišlo ke mně jaro po špičkách a tiše.

Přišlo ke mně jaro po špičkách a tiše.

U srdce mi stálo, chvíli naslouchalo:

jak tam ticho bylo! Všechno – všechno spalo...

Zakletá to byla pohádková říše.

Přišlo ke mně cestou, v které listí tlelo.

Projíždělo dlouho zarostlý les hustý,

než mou duši našlo. V zbořený hrad pustý

spukřelým juž mostem na svém koni vjelo.

Chvíli naslouchalo u zamčených síní...

Na zavřené dvéře zlehka zaklepalo:

Jak tam ticho bylo! Všechno, všechno spalo.

Odehnalo mraky, které všechno stíní:

a ten bol, můj soudruh, ten juž has a zmíral.

Přišlo jaro s láskou mocnou ve své kráse –

moje duše zmlklá lehce zachvěla se,

a já svoje srdce celé zotevíral...

Zprahlá země sadů sladkou vodu ssaje,

v stromech dříve prázdných všechno jarem raší,

celé hejno písní do hradu se snáší

a tam na cimbuří prapor lásky vlaje.

Řeka mého blaha nemá dnes již hrází –

rozlévá se v jedno nekonečné moře.

Přišlo ke mně jaro, umřelo mi hoře.

Ale v novém hradě mnoho – mnoho zchází – – –

O vás se mi zdává... Jaké oči máte,

jaké bílé ruce, jaké měkké vlasy – – –

Až k vám láska přijde plna jasné krásy,

viďte, že jí srdce také zotvíráte...