Přišlo to jak světlo, jako pousmání,

Přišlo to jak světlo, jako pousmání,

kouzlem sňalo smutky s mojich bledých skrání,

duší mojí svitlo, zavířilo v hloubi

jako paprsk slunce v stinné, temné loubí.

Což pak snem to není – může to být skutkem?

Na vždy se dnes loučím se svým stálým smutkem.

Tolik slz a tolik nesmírného bolu –

a přec hvězdy bílé svítí na mne dolů!

Což pak je to pravdou, duše sladká, drahá?

Duch můj letem orla za hvězdy až sahá –

v duši mojí slunce žhoucím jasem hoří,

jako maják bílý na nesmírném moři!