PŘÍTEL PODZIM. (II.)

Mně sen je nyní životem, co v pláči,

tom nejtišším, sním sladké svoje štěstí,

co v měkkém stesku, který věčně dráždí

a věčně hladí, chvěje se a mazlí,

sním v duši kouzlit nejkalnější perly.

Ty zakalené, mléčně bílé perly!

O jejich lesku mluvím se svým druhem,

jenž ve větru si po komínech temných,

po městských ulicích a po loukách kol města,

po modré řece v elektrických světlech

do severních snů bájně přenesené,

po stromech zoufalých – svou touhu pláče...

Svou jemnou touhu po ohřetí v Slunci,

pod Jejíž prsty se tak sladce pláče

v samotách snílků... Ach ty prsty hebké!

Ty prsty bílé, dlouhé nekonečně!

V satiny našich duší kdys nám sáhly,

tak nedbale, jak v pianový úběl –

na teskných strunách slabých našich duší

pláč jarních míz si sladce vyloudily...

Pak bylo nám tak dlouho, dlouho smutno,

tak teskno, jak jen měkkým snílkům bývá,

kdy s cinknutím se rozsvěcují lampy...

Svět modrých snů nám otvíraly dálky –

a šuměly nám... Co nám šuměly vše!

A bylo nám tak teskno, teskno, teskno...

Dráždivá rozkoš drala se nám prudce

z horečných spánků v rozteskněné oči...

Tak poznali jsme svoje velké štěstí!...

To štěstí stesku, který neusíná,

to štěstí pláče, které věčně dráždí,

soustrastnou něhou k vlastní naší duši,

to štěstí, které z nešťastných a snílků

umělce činí, delikátní, jemné,

perly s tak matným, opálovým leskem,

perly tak cudné, těžké, drahocenné,

z jich ostře leptajících, slaných slzí...

My vzali jsme se za své chladné ruce,

šli krajem smutným, v sametovém šumu

ve větru větví snivě zkolébaným,

a zadumaní, zpřízněné dvě duše,

své lkali houslové a dlouhé elegie... –