PŘÍTEL PODZIM. (III.)

To zaštkalo dnes v duši mojí Jaro!

To jaro, které bledulemi pláče,

tesklivě sněženkami usmívá se,

jasmínem směje se, rybízem zlatým sní,

to jaro, které opojuje bezem,

a sněžně, něžně v konvalinkách nyje!

A všude jemné teplo šířilo se

tak rozkošivě samo šíříc nozdry –

tak chtivě ssálo vlastní svoji vůni,

že rozkoší v závrati omdlévalo!

Tak potácelo se, smyslně potácelo...

A já jsem snil, že pro vždy vrátilo se!

Po celý den jsem zpíval jarní písně,

tak dávno nezpívané melodie,

dlouhé a blouznivé, a závratné a nyvé –

a zas jsem plakal v rozkoši a touze,

v sladké a šťastné touhy beznaději...

Cos lehtalo mě, jako její vlasy,

cos dráždilo mě – bylo to dnes jaro!

Svět celý plakal v jednom pousmání,

omdléval v jednom loku jarní vůně! –

A padal večer. – Podzim přišel domů.

On odvál, cítě, jak se Slunce směje

na jeho soupeře – a jeho bolest

teď odplývala v neutišném štkání...

A mně, mně přišla v duši vzpomínka

na jara dávno odvanutých vůní,

na jara kdysi odzpívaných písní,

já přitiskl se teskně k svému druhu,

a plakali jsme oba svoji marnost,

a tesknili jsme spolu věčnou touhu –

tak chorobně jsme mazlili své vzlyky,

tak sametově a tak zajíkavě!