PŘÍTEL PODZIM. (IV.)

Dnes usedl jsem k pianu a z klávesnice úbělu

loudil jsem hudbu vlastních snů –

tak roztouženě hrál jsem, hrál, života svého sonatu.

Hudbu, jež hudbou nebyla,

jen tóny maně uhozené,

bezděčně steskem vylouděné –

hudbu, jež v nervech mluvila...

Pojď, drahý příteli, vyslechnout hudbu šílenou,

šťastnou a tichou, tesknou, rozechvěnou...

Vím, ty jediný pochopíš, vím, ty jediný docítíš,

sonatu mého života.

„Já byl a nebyl... Sen májové noci,

já byl a nebyl na houslích tón měkký,

jenž zachvěje se vlastní nervosou

a vlastní nervosou se opije,

a zachvívá se – – věčně se zachvívá...

Bez voněl opojně v mé stesky nejprvnější,

tak dávné melodie – to byly moje sny...

Já byl a nebyl záře měsícová,

kdy po listech se třese zelených

a lije se, a teskní v rtuti snech –

Já byl jsem duše zakopaná v chodbách,

kam z jara života družiček vane zpěv,

kam tmavou skulinou se třese pentle děvčat,

kam tercin valčíků tak roztouženě zní...

Já byl a nebyl tón, jenž věčně teskní,

já byl jsem houslí ozvuk nervosní...!“

Ach, tys mi odpovídal teskným basem,

svým pláčem komíny hluboce duseným!

Té tvojí písni nikdo nerozumí...

Já porozuměl jí – a bylo líto mi.

A bylo líto mi všech těch, kdo trpí věčně,

a s rozkoší své síly oslabují,

a ženští věčně, věčně dráždí nervy

ty drahé milce fantomů, snů milce delikátní...

A věčně vysilují stesky své,

jak jemný umělec nejvyšší tóny houslí,

jenž bloudí jimi, šílenými, nocí –

a dráždí jimi duše jemu blízké,

ty měkké, jemné, delikátní, teskné,

kdy v městě lucerny a dívky usínají.