PŘÍTEL PODZIM. (V.)

Bylo to k večeru a létalo cos temnem...

Tys ke mně schýlil se a sotva jsem Tě slyšel,

jak temně jsi dnes zpíval.

Přílišná bolest dusila Tvé vzdechy,

Osud ti rozkázal – a ty jsi poslouchal...

Jsi měkký tak a povolný a tichý...

Stále Tě slyším, jak jsi temně zpíval...

Já, jenž ti uvyk’ tak, jediný příteli,

můj druhu šílený, já jsem ti porozuměl...

Tak bylo smutněj’ mi, než ještě jindy bývá.

Už jsem však neplakal; jen podložil své ruce,

jen teskně díval se, jak modrého cos létá

a padá temnem...

A tys byl schýlený ke mně, jediný příteli,

ty, jejž mám tolik rád...

Tvé Slunce odešlo a jinde kohos hřálo,

a tobě ani ramínka už jako kdysi

k dotknutí nepřálo – – –

Už’s ani neplakal...

Tak musil’s pryč a za ní šílit dále,

snad věčně tak – a teď ses se mnou loučil...

Já, co mi chceš, jsem brzy pochopil

a duši tvé jen málo zašeptal –

však ze srdce, tak ze srdce:

„Já měl tě tolik všemi nervy rád.

Jak tón miluje tón z příbuzné struny,

a honí se s ním, kvílí s ním a o něj,

a láskou dusí jej – tak já jsem měl tě rád...“

A ty ses loučil...

A už jsi nebyl ke mně schýlený,

já slyšel tě, jak dusně v dálku sténáš,

a prcháš stále dál – to za ní, za ní...

Tu snil jsem, jak tak dlouho budeš hledat,

s ní v krajích bloudit, věčně plakat k ní,

o ramínka se třít a věčně vzdychat,

co ona růžově se k jiným bude smát...

Vždyť tobě osud Podzimem dal být, ne Jarem,

vždyť nám jen tesknit dal, ne jásat, příteli...!

A v tesknění tom celé naše štěstí...

A již tě neslyším, už zmizel jsi mi v dáli,

já zbyl tu se svým smutkem sám a sám...

A plakat nemoh’ jsem... Jen, podloženou hlavu,

tak teskně dívat se, jak kovem havrana

v zákalu modravém se v kraji složil sníh...

Sním bez přítele tak – – –