Přítel.

Když bídou zmrskán jsem jak bičem pes,

vždy útulku mi přeje v ňader skrejši

můj přítel nejdražší, můj švarný les,

ten zpěvák nejlepší a nejchytřejší.

Či jako lidé hloupě žvástá on

a vrtí hlavou snad neb blbě kývá,

když z duše dere se mi zpěvný ston?

Ne! Těší mne a šumně konejšívá.

A domlouvá mi stále: „Vzmuž se, spěš,

nač dětské výkřiky, nač babské lkání?

Když svět tě kopl, v ráz jej kopni též,

jen v tom je odplata a vyrovnání!“