PŘÍTELI.

Dnes, Drahý, vím, čím byl jsi mojí pouti,

teď, kdy jsi s bohem dal mi na rozcestí.

Můj stožár skácen jest – kam nyní plouti?

Můj kompas ztracen – kudy v kraje štěstí?

Ó blažený, kdos našel velkou duši

a věrnou láskou přikoval ji k sobě –

pak nechť se moře do útrob až vzruší,

ty jako Petr po jeho jdeš zlobě.

Když srdce tvé se za bludičkou plaší

a ulétá za zpěvem ochechulí –

on brejle pravdy k oku tvému vznáší

a na svou hruď jak na stožár tě tulí.

Když kárá tě – ó políbni ho v líci,

tvá vada třískou mu ve vlastním oku!

A když se na moc vrháš v příboj hřmící,

on životem svým podchytá tě v skoku!

Když ve tvém srdci ideál se vznítí,

on první jest, kdo chápe jej a vítá,

a jiskra nadšení mu v oku věrném svítí,

an božské síly k zápasu ti skýtá.

Nepřítel jedem napustil své slovo –

on šíp ti vytáhne a balsám vlívá!

Už na tě sahá rámě tyranovo –

on hrudí svou tě zastává a skrývá!...

Miláčku, vrať se! Nechoď v kraje cizí!...

Jen slabé „s bohem“ vánky ke mně vanou,

On zvolna v plání zašeralé mizí –

ó nezapomeň, bratře! Na shledanou!