Příteli Fr. Prokešovi.

Jdem každý cestou svou a za neznámým cílem.

Za štěstím, květinou, za slávou, za motýlem,

v rozmaru dítěte se každý čile honí;

leč mladost pomine a s duší roztouženou

se v pláči chvějeme jak květy na jabloni,

když větry mrazivé se v dubnu přes ně ženou.

Pak jdeme v temnotě a darmo rety prosí

o jeden paprslek, o jednu krůpěj rosy.

Ó muky Tartaru jsou věru pravým rájem!

Jen někdy zázrakem, než v pád se sřítí noha,

cos mihne nad námi se nad propasti krajem –

zda ruka přítele, či snad to stín jest boha?

Však obé klame jen. – Bůh do mraku se schová

a přítel, ač by rád, má ruky stisk a slova,

sám pouze tažný pták lká o chléb život celý.

Tak ve svých myšlénkách a snech, neznámý davu,

se zlatem písní svých jak žil jsi osamělý,

též ve hrob neznámý jsi sklonil hrdou hlavu.

A s klidem stoickým, jenž provázel tě v žití,

jsi kalich vyprázdnil, jejž musí každý píti,

kdo plamen genia má v ňadrech – ne však síly;

on tebe otrávil a zmořen všedním žitím

v hrob neznámý jsi kles’ dřív, než jsi došel k cíli,

jak druhdy soucitem, tak nyní zhrdáš kvítím.