PŘÍTELI FR. X. SVOBODOVI.

My potkali se širou plání tou,

kde s dálí splýval obzor zašeřený,

kde bez lásky, bez přítele a ženy

sám v snění šel jsem mrtvou samotou.

My potkali se na té poušti němé,

my potkali se, ohlédli se v snách

a nyní spolu jdeme,

zrak znícený a čelo v vzpomínkách.

A naše cesta kol se tměla víc,

my dívali se, jak se kolem stmívá

a v dáli někde oheň dohořívá

a velká noc, se šerem sklánějíc,

se třásla kol. A stíny rostly davem

a z černých mraků zahřímalo v ráz

a v světle luny plavém

šly mrtvých stíny mlčky kolem nás.

A já jsem děl: – To zapadlá je říš,

nic nevidím, vše noc a všecko tma je,

jen – pohleď! – v dáli u obzoru kraje

nad nízkým hrobem nachýlený kříž.

Ó druhu pojď! – (skráň přitisknul jsem k dlaním) –

tam někde bych si odpočinul rád.

A ty jsi děl: – Já za ním

tam vidím ještě jitřní hvězdu plát. –