Příteli Františku H.

Tak často z večerů, kdy slunce zmírající

své tkalo rubíny v skráň aleje se tmící,

kdy řeka z hluboka svou starou píseň pěla

a niva vůněmi kraj celý napájela –

tu často v dumách svých my pod strom usedli si

a mlčky hleděli, jak v dáli modré rysy

hor tmí se víc a víc, jak za stromy a keři,

kam oko dosáhne, stín obrovský se šeří,

jak hvězdy večerní se paprsk s oblak krade. –

Dvě dívky luhem šly – tak obě krásné, mladé,

v jichž sladké bytosti se anděl, žena snoubí.

O viď, my cítili, jak bytost naše celá

je jimi prodchnuta, jak sladké sny kol čela

jich pohled snuje nám, jich úsměv něhyplný,

jak sladkým zázrakem nám rozchví ňader struny,

jak obě drahé nám – mě ona zlatá hlava

se zrakem blankytným a tobě krása tmavá!

A slunce uhaslo – pad soumrak na pěšinu

a drahou dvojici tich halil v závoj stínu,

jak snění vidiny, jež rázem zanikají.

Strom šuměl nad hlavou nám plno tajných bájí,

pták zatik' naposled, ve trávě perly spaly.

A racků volání tak smutně táhlo z dáli...