PŘÍTELI G. STORCHOVI.

Nic nevadí – Vy soudil jste jak druzí.

Mou dílnu zřel jste zahalenu prachem

a kámen roztříštěný lítal kolem

a k tomu všemu viděl jste, jak často

já, umazán, a hrůza! – bez kabátu

s kolečkem vyjížděl jsem na silnici

a štěrkoval ji – – – jaký div, že vzdychl

jste nad básnickou mojí minulostí

a litoval, že já – ne bez nadání –

tak padl, že už štěrkařem jsem nyní

cest národních – –

nu, soudili tak mnozí,

ten vzdych, ten zatratil mě povzneseně.

Však kdybyste si býval všiml, pane,

i toho štěrku, poznat byste musil,

že odštěpky to mramoru a žuly,

a že se tedy v dílně dít cos musí – –

však dosti o tom – – dnes mě potěšilo

to vaše milé rozjařené slovo,

že nezmate vás příště prach z mé dílny

a kolečko a štěrk, já bez kabátu,

že máte víru ve mě... Dosti. Stačí.