Příteli Jacintu Verdaguerovi. (I.)

Vln ve sváru a bouři oceánu,

můj Cinto, psal jsi svoji Atlantidu,

dech moře solný hojil těla ránu,

blesk v mračna psal, ty v svoje blány v klidu.

Pak umění ti dalo slavobránu,

když v hory k svému navracel se’s lidu,

tu k básni moře báseň hor a lánů

jsi připjal na Caniga pyramidu.

A posléz tesy hor a mořské vlny

jsi opustil, snů nových, věštích plný,

sen nebes Jana naslouchaje uchem

sám Krista na prsou. Teď vidím tebe,

jak zpěvů mystických a idyll nebe

čar nesmírný svým obsahuješ duchem.