Příteli Jacintu Verdaguerovi. (II.*))

Je přízeň světa jako přízeň štěstí.

Dnes bývalého svého milence

dav opustil, v něm vida šílence,

neb tolik lásky nemůže víc snésti.

Když z mořských propastí své pěl jsi zvěsti,

když rodných hor jsi slavil růžence,

lid laur ti hojný vinul do věnce

a v zlatou lyru chvátal růže plésti.

Když, druhý Dante, v ráj jsi letěl k Bohu,

dav nestačil tvou sledovati nohu

a nesnesl víc pohledu v tvou líc:

tož v nenávist jal zářná tvoje křídla

a slova obdivu mu v záští stydla:

„Jej zavřete! Je šílenec, víc nic!“