PŘÍTELI, JENŽ ODE MNE ŽÁDAL VERŠE.

V tom ryku aut a chodců marném spěchu,

v tom ulic návalu a přívalu

mne potkal druh – stisk ruku pro potěchu,

dob mládí vzpomněl v toužném vzdechu

a v lichotivém fráze obalu,

v níž nad mým zmlčením svůj jevil žal,

v tom hřmotu o verše mne požádal

pro sloupce svého žurnálu.

A v slabosti i poet leccos slíbí –

teď slibem nemoudrým jsem uštvaný,

dnů Sfingy ptám se, co se jí dnes líbí...

Z barevných cárů západ servaný

a slunce majestát nad Hradčany?

po žití rabském v přítmí tří set let

zas pochod smělý v nové doby svět?

To nudí – škoda o tom pět!

Mně marno zřít do mládí jasné tůně,

kam snů všech vidina se propadla,

mně marno ssát let zašlých mrtvé vůně

a křísit květinu, jež uvadla...

Mám veršem teskným vše to říci snad?

Lkát po žen chimerách, v něž jsem se vpíjel,

na loži horečném kdy jsem se svíjel,

byl srdci svému vlastní kat?

Mám naladit dnes struny vlastenecky,

jak pro Vlast přesladko je v boji mřít,

mám vyvolat nám patriarchy všecky

a v chorob hnus zas léčný balsám lít?

Mám pět o Vlasti zlatém oltáři,

kam zasedli si lichváři,

a jenž se změnil v bursu kšeftů všech?

Mně smutno – naivní to vzdech!

Mám hymnem oslavit dnů rajských zoru

a zrak svůj zastříti před zjevem Moru,

jenž v masce pýchy, slávy, korupce

s Bakchantkou rozkoší vpad do táboru?

Mám libé verše psáti pro hlupce?

Mám svornost hlásat zas v stran divém vzdoru?...

Již večer šeří se, již čeká lože,

dnů léta uplývá... mně smutno, Bože, –

a já přec slíbil báseň redaktoru!...