Příteli, jenž ztratil první svou lásku. (I.)

Tvůj život spánek byl, proč přišel sen,

jej pestře tkát,

by luzný obraz, sotva vykouzlen,

zas musil tát?

Tvůj život stráň byl, proč tam vzrostl květ,

jí zdobil svah?

Bys kolem šel a neohled se zpět?

Jak byl ti drah!

Že aspoň nezůstals ve tmách svých skryt?

Proč jen tvůj hled

se musil vnořit v slunce nach a třpyt,

kdys zhas ti hned?

Teď vržen v tmy se marně rozhlížíš,

kde zhas ten jas,

v noc voláš, ač se k břehu neblížíš,

vždy marně zas:

„Jak v mlze svět kol plný smutných ech,

kde jest můj cíl?

Já sotva hádám, tuším jako v snech,

že kdy jsem žil!

A jestli žil jsem, bylo tenkrát jen,

když začal smát

se v spánek můj o tobě luzný sen,

tam duhy tkát.

A tenkrát jen, když potkal jsem tě, květ,

žel neutrh!

Do spánků bez snu, do pustiny zpět

proč los ne vrh?“