Příteli, jenž ztratil první svou lásku. (II.)

Když v šero se den ztrácí,

víc hlučí města ruch,

tu opouštíš svou práci;

ku životu se vrací

tvůj unavený duch.

Ty vyjdeš, v moře davu

se vrhneš, vlna, sám,

a v těsném jiných splavu

nést dáš se v hluk a vřavu

v plen lichým zábavám.

Jen abys ubil v sobě,

co divoce tam vře,

co přes den spalo v mdlobě

ve ňadrech jako v hrobě

a teď se na den tře.

Ty vidíš chvátat jiné

ve ulic úzkých šer,

kde každý odpočine,

kde vlídný krb mu kyne

a lásky svatvečer.

Tu teprve to cítíš,

dne poklid, jak byl klam,

kam jdeš, čeho se chytíš,

kol prázdno, v nic se řítíš

tím citem – jak jsi sám!