Příteli, jenž ztratil první svou lásku. (III.)

A jindy duši spráhlou, osiřelou

ty vrhneš na dno hudby vítězící,

ta kaskadami ztopí bytost celou.

Kol tebe víří tony jásající,

hned klidně smutné, veltok symfonie

jak v akkordy je ladí splývající.

Za nimi cítíš, srdce lidstva bije,

tož tvoje též, bol vlastní zdá se malý,

s tím srovnán, jenž tu lká své threnodie.

Tvá duše v řízu poutníka se halí

na výpravu do lepších, jiných světů,

kam neznámý ti přelud kyne z dáli.

Dáš kolébat se mořem sladkých vznětů,

až z peřejí těch vyhoupne se milý

ten obraz sladký... jahody zříš retů.

A pohled plný kouzla, mládí, síly

a kadeře, jež nelze zapomníti...

a hudba jásá, bouří, duní, šílí.

Jsi koráb, jenž se ve svůj troskot řítí,

a cítíš, bolu pohár vrchovatý,

jejž nelze změřit ani domysliti...

Kdes těchu hledal – propast zříš své ztráty.