Příteli Jindřichu Součkovi.

Ta láska, která sladce chutná,

jak révový mok krvavý –

a jejíž jedna kapka rmutná

též celé žití otráví,

ta naděje, jej vždy nás sílí

a jaro kreslí v jeseni –

a jako bludička nás zmýlí

a svede v bahno trápení,

to nadšení pro dobro, krásu,

jež ukazuje v lesku svém,

že zpozdili jsme příliš v času

se s naším na svět příchodem,

ta nenávisť, již k jiným máme

a kterou mají jiní k nám,

ta nuda, která mosty láme

ve dobrých předsevzetí chrám,

ta vášeň, slzy, radosť, žaly,

sny, spaní, všední rozpravy,

ty Epikurů ideály,

i ducha vzácné zábavy –

toť vše, co životem zde zve se,

toť vše, co žijem’, příteli,

to každý den nám stejně nese –

a to tě tolik veselí!

A když tak večer kráčíváme

tou oživenou ulicí,

kde sevšednělé tváře známé

a svět se hrne šumící,

kde, obdivuješ – dobrý znatel –

vzrůst, toilettu sličných dam,

kde lovíš zdvořilosti přátel

a pozdravuješ vlídně sám,

já chvím se, až se vkrade zvolna

vzdor radosti té vířivé,

do hrudi tvojí touha bolná,

a přesycení v srdce tvé

až vše, co zve se blaho, štěstí,

v něž věříš, doufáš ze všech stran,

kol tebe prázdně zašelestí,

jak podzimkových větrů van,

až budeš cítit kol svých skrání

jen černou sudbu poletat –

co vzdechů, slz a odříkání

tě plytké štěstí bude stát!

A na prahu pak, drahý, hrobu,

až s žitím účet vyrovnáš

a vzpomeneš na zašlou dobu

než světu navždy „s bohem“ dáš,

jsem zvědav, zda bys řekl „ano“,

když bych se náhle tebe ptal:

Než bylo všechno dokonáno,

zda-li ten život za to stál?!...