PŘÍTELI JINDŘICHU SOUČKOVI

Ta láska, která trpce chutná,

jak révový mok krvavý –

a jejíž jedna kapka rmutná

let hezkou řadu otráví,

ta naděje, jež sny nám přede

o jarních květech v jeseni –

a, bludné světlo, vždy nás vede

v nového močál trápení,

ta nenávist, již k jiným máme

a kterou mají jiní k nám,

ta nuda, která mosty láme

ve dobrých předsevzetí chrám,

ty theorie dobra, krásy,

jež ve školách nám vštípili –

jichž praxe v našich časech hlásí,

že směšnými jsme blouznily,

ty blesky vášní, hry a žaly

a dění všední rozpravy,

ty Epikurů idealy,

i ducha prosté zábavy –

toť vše, co životem zde zve se,

jak my to žijem, příteli,

to každý den nám stejně nese –

a to tě tolik veselí!

A když tak večer kráčíváme

tou oživenou ulicí,

kde sevšednělé tváře známé

a svět se hrne šumící –

Ty obdivuješ – dobrý znatel –

vzrust, toaletu sličných dam,

ty lovíš zdvořilosti přátel

a pozdravuješ vlídně sám,

ty hovoříš; krev tvoje vzkypí

nad cechem lotrů, nízkých stvůr,

i směješ se, i děláš vtipy,

i světlo vidíš v plášti chmur –

Já čekám. Vím, že vstoupí zvolna

vzdor radosti té vířivé

do hrudi tvojí touha bolná

a přesycení v srdce tvé,

že vše, co zve se blaho, štěstí,

jež kyne ti dnes ze všech stran,

kol tebe prázdně zašelestí,

jak podzimkových větrů van,

že budeš cítit kol svých skrání

jen černé ptáky poletat –

víš-li, co vzdechů, odříkání

tě bude to tvé štěstí stát?

A víš, že sotva řekneš: „ano“,

když by se kdos tě náhle ptal:

Nuž, měl jsi tedy světlé ráno –

však zda ten život za to stál?