Příteli, když cestoval k moři.

Svou starosť nech a trudy teď

i pochyby, ty záhad děti,

a jako pták tak volný leť,

kdy z mlh a chladu od nás letí.

Je třeba jednou střásti prach,

zde stíny jsou a tam je zoře,

jdi ledovců zřít sníh a nach

a poslouchati rythmus moře!

Až uzříš hory nad hlavou,

jež s oblaky se bílé snoubí

s tou červánkovou záplavou,

snad ucítíš to v duše hloubí:

Že třeba výš i v dobách zlých,

vždy výše jít, jak hodno muže,

ať třeba spánky skryje sníh –

však příští čas v něj vetká růže.

Až uzříš znaven, uštván, chor,

jak moře hřmí a vlny pádí,

snad hne se v tobě starý vzdor

a stará síla jako v mládí.

A najdeš znova snahu žít

a bouřit, hřměti, duši plnou,

v vše, co je slabé, nízké, bít

a hrozit smělou slok svých vlnou.

Vše zři a prociť srdcem svým

a časem vzpomeň na svou zemi

i na mne, který v jizbě dlím

neb potloukám se ulicemi.

A přines mi z cest mušli jen,

již mohu dáti doma k uchu,

ať hučí mi v ně nudný den

a slyším moře – aspoň v duchu.