PŘÍTELI, KTERÉHO JSEM MILOVAL

Svět na chudobu svou kdy žaloval,

tvá bytost byla bohatá a krásná.

Byls jitro, dnící se.

A zítra temná noc byls jasná,

v níž vysoko se plno třpytí hvězd,

byls jindy stráň, kde vítr jarní počne hučet.

Vše napjato jím, pupence chtí pučet.

Vysoká, měnivá,

s nízkými mráčky hrající si obloha.

A z očí tvých kdo čet,

žár vyčet člověka v zápase o Boha.

Co o sousto se rval

svět chudoby a hmoty,

tys harmonické bohatství

již od zrození srpem nitra žal.

Když hadry podělils a hadry odkážeš,

když budeš pouhý prach,

jsi chvíli krásným člověkem. A tam, kde jdeš,

vždy duha svítí.

Toť okamžik, kdy z tvého bolestného dne

prsť černou prosycují deště úrodné.