Příteli, který oslepl.

Byl’s hodný hoch, jejž všichni měli rádi –

a oslepl jsi v květu svého mládí.

To chvěje duší – ale jak ti říci?

Vidím tu záři ve hlubinách spící.

A ty jsi mladý. Snivě jsi se díval,

jak svěží den se kolem rozedníval.

Tys viděl květy, čistou rosu ranní

a jitra zář a vlídný úsměv na ní.

Vím, zříš to ještě, čtu to v tváři bledé,

a světlý stín tě nad propastí vede.

A ty to nevíš, co je, co je dole,

že jsou tam kostry ohnilé a holé.

Že je tam plíseň, neskonalá bída,

že je tam hřích a smrt to všecko hlídá.

Že peruť touhy, jež se v modru ztrácí,

vždy ochromena v blátě dokrvácí.

Hlod odříkání, vrytý do těch tváří

a zoufalé a bezúčelné stáří.

A nevidíš, jak z očí lidí zeje

mráz bolesti a hrůza beznaděje.

A nevidíš, jak zem ta krví rudne

při každém kroku marné cesty bludné.

Jen nenávist a vášeň, hřích a vražda,

a darmo, darmo, darmo naděj každá.

Ty vidíš květy, čistou rosu ranní

a jitra zář a vlídný úsměv na ní.